PŘÍBĚHY Z PRAXE

Andulka

Tento příběh mi napsal můj život. Mnoho věcí týkajících se mé aktuální životní cesty jsem pochopila až po čase, když Andulka, kobylka, kterou jsem měla od jejích dvou let, odešla.

Prožily jsme spolu více než 22 let, během kterých mě Andy trpělivě vedla koňským světem. Někdy jsem byla spolupracujícím žákem, jindy jsem nechtěla chápat ani tolerovat, co mi ukazuje. Po jejím odchodu jsem postupně pochopila mnohé, co mě učila a i to, že právě ona mne přivedla na mou autentickou cestu, respektive ukázala mi, kudy jít sama k sobě.

Tento příběh nebude o jejím životě, dvacetdva let se do blogu nevejde, to by bylo na knihu. Chci napsat o jejím odchodu.

Možná to není populární téma, nicméně vím, že každý, kdo má zvíře, řeší dříve nebo později situaci s jeho odchodem. Pro většinu lidí je to těžká situace, často jim odchází velmi blízká bytost, která je bezpodmínečně milovala celý svůj život.

Hodně z nás pochybuje, kdy je ten správný čas nechat zvíře odejít, aby netrpělo. Řeší, zda by jejich kamarád chtěl ještě být s nimi nebo už chce jít. Není jednoduché to poznat a u některých mých kamarádů jsem taky zpětně pochybovala, zda mé rozhodnutí nechat je uspat, přišlo ve správný čas. U Andulky mě to napadlo mnohokrát, ale v ten poslední den jsem si byla jistá.

Andy odešla ve 24 letech a zhruba od 15ti let ji zlobily klouby. Artróza postupovala pomalu, ale neúprosně, i přes fyzioterapie, doplňky stravy a speciální krmení. Ve 22 letech se přidal Cushingův syndrom, takže přišla ještě trvalá medikace. Ano, péče o starého koně může být časově i finančně velmi náročná. Měla jsem štěstí, že jsem našla úžasnou a spolehlivou pomocnici, která mě několikrát týdně mohla vystřídat v péči. Andulka denně chodila s další starší klisnou do výběhu, s námi na procházky na ruce, naučily jsme se jí ulevovat masážemi a jemným cvičením přes pamlsky. Ona sama si naši péči užívala a dávala najevo, jak je ráda, že je s námi, i přes stárnoucí a často bolavé tělo. Ostatně já jí dala slib, že se o ní postarám až do konce a dělala jsem maximum, aby byla co nejvíc v pohodě.

Zlom přišel po náhlé smrti její výběhové kamarádky. Andy to vzdala. Ještě dva měsíce jsme se snažily, vrátit jí chuť do života. Několikrát jsem přemýšlela, jestli to má ještě smysl. Její stav byl jak na houpačce, jeden den šla s chutí a skoro nekulhala, další odmítala udělat krok a rozešla se až po přemlouvání. Opakovaly se situace, kdy si lehla, nemohla vstát a muselo se jí pomáhat. Také úprava kopyt, kterou koně pravidelně potřebují, byla z důvodu špatné hybnosti kloubů velmi složitá.

Pak přišel den, kdy jsem opravdu poznala, že je její čas. Byla ve výběhu a když jsem jí chtěla odvést domů, odmítla udělat krok. Stála tam ztuhlá, bolavá a cesta zpět do boxu nám místo obvyklých 5ti minut trvala, s pomocí dobrot, skoro hodinu. Ten den jsme byli ve stáji celá rodina a shodli jsme se, že tento stav je pro ni utrpení. Všichni se s ní rozloučili a já u ní zůstala a čekala na veterinářku. Mezitím přijela i má pomocnice, která s námi chtěla být až do konce. Než přijela, byla jsem s Andulkou sama a řekla jsem jí, že už nechci, aby dál trpěla a že ji nechám odejít. Bylo vidět, že se jí po tom sdělení velmi ulevilo. Prostě jsme  obě věděly, že už je čas.

Přijela veterinářka, Andulku prohlédla a potvrdila, že není na co čekat. Když jsem Andulku naposledy vyvedla ze stáje, vykouklo z mraků podvečerní slunce jakoby chtělo posvítit na její poslední cestu. Bylo to citlivé, důstojné, klidné a Andulka odešla s hlavou v mých dlaních. Cítila jsem její poslední výdech a i přes obrovskou bolest a slzy jsem byla neuvěřitelně vděčná, že nám oběma bylo umožněno její odchod takto prožít.

Vím, že nás naše intuice vede vždy správnou cestou a jen si máme dovolit jí poslouchat. Při odchodu zvířete je možné použít healing, který dokáže zvíře před smrtí uklidnit. Zároveň nám náš kamarád může před svým koncem chtít něco sdělit. V tom, se svými aktuálními zkušenostmi, vnímám velké možnosti týkající se komunikace se zvířaty.

Andulčin příběh mi stále potvrzuje, že intuice a láska nás v životě může provést každou situací.

Kocour na stromě

K příběhu kocoura na stromě jsem se dostala vlastně „náhodou“. Volala mi známá, že by měla zájem o harmonizaci energií pro svého koně. Popisovala, co má za potíže a celou dobu byla velmi nervózní.

V průběhu telefonátu se zmínila, že si nedávno pořídila kocoura a ten že je už 3 dny v koruně vysokého stromu a nemůže dolů. Na místě byli už i hasiči, kteří však odjeli s nepořízenou, protože kocour byl moc vysoko a ze žebříku na něj nedosáhli.

V době našeho telefonátu měl přijet stromolezec. Nabídla jsem, že se mohu zkusit přes fotografii na kocoura napojit a vysvětlit mu, že přijede někdo, kdo mu po těch 3 dnech už konečně pomůže dolů.

V rámci energetické komunikace je napojování na zvířata pomocí fotografie běžnou praxí.

Známá poslala fotku a já se na kocoura napojila s dohodnutou zprávou. Dostala jsem od něj pro jeho majitelku také vzkaz. Nelíbilo se mu, že ona nemá ráda kočky, pořídila si ho, jen aby jí v hospodářství lovil myši. Ale do jejího velkého zvěřince ho vlastně nepřijala. Cítil, že tam nepatří.

Po ukončení komunikace s kocourem jsem jí opět volala, abych zjistila, jaká je situace a předala jsem a vysvětlila jeho vzkaz. Najednou vykřikla: „Už je dole!“

Stromolezec ze země hodil provaz na větev a kocour slezl níž. Hodil ještě jednou a kocour po 3 dnech na stromě seskočil sám na zem. Zaběhl do křoví a po pár minutách se přišel majitelce ukázat, že je v pořádku.  

Někdy je komunikace se zvířetem velmi jednoduchá jako v tomto případě, naopak jindy se může jednat o velmi složitá témata. Ta se však prakticky bez vyjímek týkají lidí 🙂

Vlci

Komunikovat můžeme s jakýmkoli zvířetem, domácím i divokým ve volné přírodě.

Zúčastnila jsem se několika kurzů, na kterých jsme pod vedením zkušené zvířecí komunikátorky, ve skupinách, zkoumali a objevovali způsoby, jakými nám zvířata mohou předávat vzkazy.

Účastníkům kurzů se postupně otevíraly komunikační cesty a bylo zajímavé pozorovat reakce jednotlivců i nové společné vjemy.
V rámci jednoho z kurzů jsme navštívili výběh vlků na Šumavě, kde žije trvale vlčí smečka. Nad výběhem je vybudována lávka, ze které mohou návštěvníci vlky pozorovat.
Od dětství mám rada psy, mimo jiné, pro jejich vlastnosti pocházející od vlků – předků psů, takže jsem se na toto setkání velmi těšila. Vnímám, že každé zvíře žijící na této planetě může být svými vlastnostmi příkladem pro nás, lidi. Jen si musíme dovolit uchopit jejich vlastnosti čistě, bez našich osobních „filtrů“.
Před vstupem na lávku nad výběhem jsme si ve skupině chvíli povídali o tom, co vlastně o vlcích víme. Narazili jsme na mnoho předsudků a obav, které lidé vůči vlkům mají a které v minulosti vedly k vyhynutí vlčích populací v oblastech jejich přirozeného výskytu.
Zároveň jsme společně pojmenovali mnoho vlčích vlastností, které mohou být inspirativní – schopnost být ve smečce a současně sami za sebe, pečlivou hierarchii, věrnost, schopnost spolupráce a význam rolí jednotlivých členů smečky, které odpovídají jejich osobnostním rysům.
Vlci vždy přispívali k rovnováze živočišných druhů ve volné přírodě i ke zdraví jejich populací, protože v přirozeném, člověkem nenarušeném, prostředí loví především slabá a nemocná zvířata.
Vlci ze šumavské smečky, jejichž energii jsme navnímávali, pro nás měli mnoho různých osobních vzkazů.
Jeden z nich však rezonoval celou skupinou a přijali jsme ho téměř všichni. Na otázku, jestli by jim nebylo lépe ve volné přírodě než v uzavřeném výběhu, zazněla jediná hlavní odpověď – chtějí lidem ukázat realitu toho, kdo jsou, pomoci překonat předsudky a pochopit jejich vlastnosti a způsob života. To je poslání této smečky.
Přírodu vnímám jako velkou učitelku, která nás může vždy posunout a ukázat nám různé úhly pohledu a způsoby, jak pracovat sami se sebou. Vlastnosti zvířat a rozmanitost druhů mohou být velkou inspirací.
Je důležité zmínit, že všichni máme schopnost vnímat zvířecí vzkazy. V ranném dětství jsme uměli tyto schopnosti používat.
Komunikační kanály jemných energií se časem u většiny lidí v západním světě zavírají.
Dobrá zpráva pro ty, kteří by tento způsob vnímání chtěli obnovit, je, že je to možné 🙂

Základní komunikace se zvířetem

V rámci komunikace se zvířaty řeším různé situace. Většinou se jedná o potíže fyzického nebo psychického rázu, někdy však zvíře sdílí jiný problém. Ke koni, který se jmenoval Milda, jsem přijela kvůli jeho artróze a bolavým nohám.

Když jsem ho poprvé uviděla, zapůsobil na mne. Obrovské majestátní zvíře s moudrýma očima, starší hnědák, který už v životě hodně zažil. Klidný, rozvážný, vůdce malého stáda, který už od pohledu svými 180 centimetry v kohoutku vzbuzoval respekt. Zároveň jsem vnímala jeho laskavost a trpělivou snahu pomoci jeho lidským parťačkám pochopit propojení našeho a koňského světa.

Vlastně hned po tom, kdy mi byl představen, proběhla od jeho ošetřovatelky informace, že není spokojený se svým jménem. Dokonce už jednou oslovily zvířecí komunikátorku, která z jeho fotografie navnímala, že se mu jeho jméno nelíbí a chce jiné. Ve zprávě od ní dokonce padlo nové jméno, ale zatím se „nechytlo“.

Milda si řekl o harmonizaci energií, potřeboval uvolnit ztuhlou zadní část těla a nohy. Při uvolňování těla komunikoval, poslal mnoho vzkazů svým lidským kamarádkám. Došlo i na téma jeho jména, potvrdil, že se mu nelíbí a že mu nepasuje. Dokonce přišly další varianty nového jména, ale bylo vidět, že je to ještě v procesu, a to pravé jméno zatím nepřišlo. Bylo tedy jasné, že si jméno bude vybírat později a velmi pravděpodobně jej pošle myšlenkou jedné ze svých lidských parťaček. Potřebovaly tedy vyřešit, jak jim nové jméno potvrdí.

Nabídla jsem ošetřovatelkám nejjednodušší možnost komunikace se zvířetem, kterou zvládne úplně každý. Pokud chtějí vědět od zvířete odpověď na otázku, je potřeba ji položit tak, aby se na ní dalo odpovědět Ano.
Poté přidat způsob, jak má zvíře souhlas vyjádřit, například nastavit zvířeti dlaně tak, aby na ně dosáhlo hlavou.

Uvedu příklad pro pochopení, v případě Mildy by tedy otázka zněla:
„Chceš se jmenovat …. (uvést nové jméno)?
Pokud ano, dotkni se mých dlaní.“
Pak je potřeba dát zvířeti prostor zareagovat, nepospíchat na něj. Zvířata vnímají čas úplně jinak než my. Někdy odpověď přijde hned, jindy až za několik minut. Když zvíře souhlasí, dotkne se vašich rukou. Někdy jen lehoučce, někdy naopak může do dlaní položit hlavu a užít si dotek.
Pokud jste si jistí, že máte odpověď, je možné pokračovat další otázkou.

Zároveň je potřeba si uvědomit, že pokud takto vstoupíte do komunikace se zvířetem, přebíráte automaticky vyšší odpovědnost za Vaše další rozhodnutí. Pokud nebudete zvířecí odpověď respektovat, může to narušit společné pole důvěry.
Takže ze své zkušenosti doporučuji odpověď zvířete respektovat nebo mu vysvětlit, proč ji respektovat nemůžete. A důvod nerespektování odpovědi by neměl jít z ega.

Obecně, položte otázku, až když jste si jisti, že jste Vy sami připraveni přijmout odpověď Ano i Ne. Tím dáváte svobodu nejen tomu, koho se ptáte, ale i sami sobě. A to vlastně platí v jakékoliv komunikaci, nejen se zvířaty:)

Mám zkušenost, že fakt, že se zvířetem zkoušíte komunikovat a chcete mu rozumět a respektuje jeho odpovědi velmi posune Váš vzájemný vztah. Dost často zvíře projevuje při prvních pokusech o vzájemné porozumění velkou radost.

O několik týdnů později jsem dostala zprávu od Mildových parťaček:
„Milda si vybral nové jméno, které zní Gentleman. Tohle jméno se mu líbí, když se zapomeneme a řekneme mu Mildo, tváří se, že nikoho takového nezná:)“

Vnitřní parazité a odčervování zvířat

V roce 2024 jsem se při své práci setkala s větším množstvím vážných případů vnitřní parazitální infekce, z nichž pár dokonce skončilo odchodem zvířete ze života.

Infekce se týkaly jak koní, tak i psů a koček.
Zásadní informace však je, že většina nemocných zvířat, kterých se toto téma týkalo, byla pravidelně odčervována veterinárními přípravky proti parazitům. A přesto okamžitě po navnímání zvířete přišla informace o nutnosti odčervení.

Na většině míst byla poslední zima velmi mírná. Půda dostatečně nepromrzla, a tak přežily veškeré organizmy, v ní obsažené. Tím může být výskyt parazitů a potíží s nimi spojených, vyšší, než v letech s mrazivějším průběhem zimy.

Zároveň je známý fakt, že některé druhy parazitů mohou být na různé odčervovací přípravky rezistentní.

Pokud zvíře vykazuje neakutní změny oproti běžnému stavu a chování, bývají parazité častou příčinou.
Změny mohou být různé. Od hubnutí, nechutenství, nafouklé či citlivé břicho, přes kašel, výtoky z očí, útvary na kůži, až po apatii, bolest, nervozitu nebo dokonce agresivitu. Někdy mohou být parazité vidět ve výkalech zvířete, ale jsou druhy, které okem neuvidíte.

Rizikem parazitálních infekcí bývá, že změny mohou přicházet až po delší době, kdy už je zvíře opravdu nemocné.

A mnohdy se příčina nemoci hledá, z důvodu pravidelného odčervování zvířete, jinde. Pouze pravidelné podávání odčervovacích přípravků někdy není dostatečnou ochranou.

Pokud si chcete být jistí, můžete nechat, před i po odčervení, udělat kontrolní rozbor výkalů a konzultovat vhodné typy přípravků. To už je samozřejmě na rozhodnutí každého majitele nebo odborné radě veterináře.

Za sebe, z vlastní zkušenosti, přidám ještě dva body k zamyšlení:
1. Bylinná antiparazitika, z mé zkušenosti, v současnosti, nefugují dostatečně. Beru je jako alternativu tam, kde není možné, z nějakého důvodu, použít běžné přípravky.
2. V některých případech je nutné provést odčervení u všech, kteří jsou v pravidelném kontaktu s nemocným zvířetem. Nejen u zvířat, ale i u lidí.