MÉ ÚVAHY O ZVÍŘATECH

Zvíře – průvodce člověka

Zvířata mají nelehký úkol. Provázet lidi, pomáhat jim a ukazovat cestu do vlastního nitra.
Jdou životem s vlastnostmi svého druhu, a taky těmi, které zobrazují člověka, kterého provází.

Všimli jste si, například, kolik psů se chová jako jejich páníčci? Mohou být ustrašení, vystresovaní, uštěkaní, agresivní, dominantní, submisivní nebo také pohodáři, vítači, gaučáci a mazlové. Ano, prakticky všichni psi přejímají vlastnosti od svých lidí.
A nejen vlastnosti.. Jejich životním posláním je sejmout ze svého člověka negativní energii i nemoc. V krajním případě za něj položit život.
To znamená, že pokud člověk potlačuje své pocity nebo potřeby, což je příčina každé nemoci, pes umí tuto negativní energii vzít na sebe a onemocnět místo svého člověka.
U koní nebo u koček je to velmi podobné.
Koně pomáhají lidem s duševními potížemi. Nejsou určeni snímat z lidí zátěže fyzické. Pomáhají svým majitelům a skrze koně ve svém okolí i dalším lidem, kteří jsou s ostatními koňmi propojeni.
Kočky snímají negativní energii od kohokoliv, koho potkají.
Mnoho lidí řeší potíže svých mazlíčků a ani je nenapadne, že příčina mohou být oni sami.
To neznamená, že se zvíře neléčí nebo se s ním nejde k veterináři, když je nemocné.
Je to výzva k zamyšlení, pokud taková situace nastane.
Co mi zvíře ukazuje? Co mohu sám u sebe změnit?
Ano, je to také výzva k opuštění vlastní komfortní zóny, a to chce odvahu.
Nicméně když člověk najde odvahu, může najít i zdraví pro sebe a tím i pro svého zvířecího kamaráda.

Jsme psům nejlepšími přáteli?

Pes je nejvěrnější zvíře a člověka provází dlouhé věky. Ze psů většinou vnímám mnoho lidského. Opravdu se svému člověku podobají.. Ale.. Opravdu chceme, aby se nám plně přizpůsobovali? Aby se přestali chovat jako psi a chovali se jako lidé? Aby ukazovali naše strachy, zlozvyky, závislosti, agresi, nejistoty? Kde je hranice toho, kdy jsou lidskými kamarády a průvodci, a kdy už jsou jen živými hračkami?

Každý pes, se kterým se setkám, mi ukazuje, že jej lidé nechápou. Až na vyjímky. Pes může být veselý, hravý, přátelský, pohodový, poslušný a plně respektovat člověka jako vůdce smečky. Pokud ho člověk chápe.

Za sebe vnímám hranici, na které se pes přestane chovat jako pes tam, kde nemá od člověka pochopení. Tam, kde se po něm požaduje, aby se plně přizpůsobil člověku bez ohledu na jeho přirozenost. Tam, kde lidé nehledají a nemají odpovědi na otázky ohledně jeho chování nebo potíží.

Když si dva lidé, kamarádi, nerozumí mezi sebou, tak si o tom mohou promluvit. Zeptat se toho druhého, co mu vadí, proč se chová jinak nebo divně. Psi jsou nejlepší kamarádi lidí, ale lidé často neřeší, zda je pes opravdu spokojený. Zda může člověka o něco svým způsobem požádat a je mu vyhověno.
Třeba o společnou hru, nebo naopak odpočinek v klidu, když jsou například v domácnosti malé děti. Zda je pes vnímán a slyšen.

Nemluvím o anarchii. Mluvím o psí o svobodě s pravidly. Pravidla dává člověk, jsou to mantinely, ve kterých pes musí fungovat, aby byl vztah bezpečný pro obě strany. To samozřejmě vyžaduje pravidelný trénink jasných a srozumitelných povelů. Opakované nastavování stejných hranic jedním způsobem, které jsou pro psa jistotou.
A zároveň musí člověk svého psa chápat a rozumět mu. Chovat se k němu jako ke kamarádovi, ne jako k věci, ani jako k jinému člověku.

Často také vidím, jak se lidé chovají ke psům automaticky bez přítomnosti.
Jak se pes asi cítí, například, když jde na procházku s člověkem, který celou dobu kouká do mobilu nebo má nasazená sluchátka?

Když je v domácnosti víc členů, dodržují vůči psovi všichni stejná pravidla? Dostává jasné povely, nebo každý používá jiná slova? Reaguje pes na člověka sám o sobě, nebo proto, že má vždy kapsu plnou pamlsků, a tímpádem může být ovládán skrze závislost na odměně? To může být dočasná motivace ve specifických situacích, ale ne celoživotní „ovladač“. 

Psi chtějí rozumět a vyhovět. Potřebují však jasné a srozumitelné zacházení.
Nejvíce však milují plnou lidskou přítomnost, když je člověk opravdu vnímá v klidu a bez emocí.

Když si člověk v takovém společném klidu položí otázku, co pes potřebuje, nebo zda chce něco změnit, často přijde myšlenka, která je odpovědí.

Je důležité si uvědomit, že v rámci společného soužití pes o člověku ví opravdu úplně všechno, dost často i věci, které člověk ani neví sám o sobě. A tyto věci pes člověku svým chováním ukazuje.

Zkusí se někdy člověk podívat na vzájemné soužití opačně?
Jak ho vlastně vidí jeho pes?  
Jen to zkusit, znamená možnost porozumět psímu chování. A v návaznosti i sám sobě.

Psi jsou symbolem věrnosti.
Jsou lidé psům věrnými kamarády?
Je člověk pro svého psa přirozeným vůdcem smečky?

Inspirují se lidé psí věrností a dokážou být takto věrní sami sobě a svému vlastnímu nitru?

P.S. A pokud mám pojmenovat jednu věc, kterou psi opravdu nemají rádi, tak je to, když na ně někdo šišlá a mluví na ně vysokým pištivým hlasem 🙂

Kočky

Často mne oslovují klienti, kteří mají doma jednu nebo více koček. Když se ve svých úvahách dívám do jejich světa, vnímám hlavně ty samostatné osobnosti. Individuality, které nesou hlavní inspiraci – buď sám sebou, za každou cenu.

A to za každou cenu je opravdu doslova. Zvířata obecně nelpí na své fyzické stránce. To je doména lidí.
A pokud existuje zvíře, které za život v lidské společnosti položí kdykoliv život svůj, jsou to právě kočky.
Poslání koček je odlišné od psů. Pes čistí negativní energii dominantně od členů své domácnosti. 
Kočky však čistí energie všem lidem, u kterých cítí, že je to potřeba. 
Když se člověku kočka tře o nohy, obchází ho dokola nebo mu vyskočí do klína, je to dominantně z důvodu, že ho energeticky očišťuje od negativních energií.
Je to stejná situace, když člověku přejde nebo přeběhne kočka přes cestu. Pomáhá tím vyčistit negativitu.
Dříve to lidé chápali, nicméně časem z této kočičí pomoci vznikla nepravdivá pověra s černou kočkou, která když přeběhne přes cestu, tak nese smůlu.

A tady jsme u té kočičí individuality. Pokud je negativní energie tolik, že ji kočka nedokáže ze sebe vyčistit, jednoduše odejde z fyzického těla.
Je častou situací, že kočky, které se pohybují venku, přijdou o život při nějaké nehodě.
Vlastně co se týká ztracených zvířat, tak u lidí, kteří mne z tohoto důvodu osloví, jsou kočky na prvním místě.
A i v těchto případech potvrzují svou jedinečnost – mnoho z nich již vnímám mimo jejich fyzické tělo a málokdy chtějí, aby bylo nalezeno.

Když se kočka rozhodne, že už s člověkem nebude žít a chce jít jinam, prostě odejde. Může jí hledat, a i když ji najde, neznamená to, že se vrátí a zůstane.

Kočky jsou člověku dokonalou inspirací – být sám sebou a věřit svým instinktům a intuici za každou cenu, bez zbytečných emocí.
Když takto člověk dokáže žít, čistě a v plné přítomnosti, jeho život může plynout lehce a pravdivě, v souladu se sebou samým.

Kůň a člověk

Záměrně v názvu uvádím toto pořadí.
Koně totiž vnímám, jako velmi silné energetické a duchovní průvodce člověka.
Kdo se již někdy ocitl v blízkosti koně, v poli jeho energie, mohl to pocítit.

Tu majestátnost, sílu, která současně umí být velmi jemná, ale i drsná, pokud je s koněm necitlivě zacházeno.
Koně ztělesňují svobodu a volnost, radost ze života v klidu i v eleganci svého pohybu.

Koně jsou lidskými průvodci po dlouhé věky a jejich provázení není vůbec jednoduchá cesta. Je to cesta plná trpělivosti, obětí a lidského nepochopení. Nicméně stále lidem dávají další a další šance k pochopení sebe sama a posilují lidi energeticky. I přesto, že si to většinou lidé vůbec neuvědomují.

Koně byli a jsou využíváni k různým činnostem. Dominantně v dnešní době hlavně k ježdění. Je důležité si uvědomit, že pokud by se na nich nejezdilo, tak velmi pravděpodobně dříve nebo později mohou vyhynout.
V určitých skupinách lidí se také diskutuje o tom, zda na koních jezdit nebo ne. Diskuze vychází z reálných zkušeností, jaké potíže se v „moderním“ světě u koní řeší.
Různé problémy pohybového aparátu, potíže s problematickým chováním, trávicí obtíže atd. Za sebe vnímám, že to vše jen zrcadlí potíže lidí naší doby.

V čistém, duchovním vnímání, se mi propojení koně a člověka zobrazuje jako kentaur.

Když kůň dovolí člověku, aby si na něj sedl – ano, takto to ve skutečnosti je, opakuji, kůň to dovolí – v ten moment se propojí kořenová čakra člověka se srdeční čakrou koně.
Vznikne společné energetické pole, které člověka propojuje skrze koňské tělo se zemí.
A ten zásadní rozdíl je, že kůň je propojen se zemí ve čtyřech bodech, kdežto člověk bez koně jen ve dvou.
Takže jezdec na koni, má nejvyšší energetický bod ve své korunní čakře spojené se zdrojem a současně je skrze koňské tělo propojen se zemí ve čtyřech bodech.

To je energeticky velmi silné propojení a aby v něm energie mohla čistě proudit, musí být kůň i člověk propojeni i duševně.
To znamená v absolutním klidu, pochopení a souznění.
A proto tuto silnou energii zažije ve skutečnosti jen velmi málo jezdců.

Stát se „kentaurem“, v důvěře se propojit s koněm a být si vyrovnanými partnery při společné jízdě, je odměna.
Odměna za společné hledání vzájemné cesty a u člověka hlavně cesty sama k sobě.
Člověk může toto prožít, pokud dokáže ke koni přistoupit v plné přítomnosti, v klidu, bez předsudků, plánů, s láskou k sobě i zvířeti a respektem.

Respekt je přirozenou součástí lidského přístupu ke koni. Je důležitý, aby kůň člověku mohl věřit.
V opačném případě by kůň člověka ve svém zvířecím instinktu vnímal jako predátora. Takže respekt je pro vztah koně a člověka pomocí.

Ke koni člověk musí, pro úplné propojení, přistoupit v PLNÉ PŘÍTOMNOSTI A VĚDOMÍ.
Tato situace absolutního pochopení mezi člověkem a koněm je v dnešní době opravdovou výjimkou.
Pro koně je totiž důležité, zda člověku může opravdu věřit.
Zda mu člověk ukáže svým duševním nastavením a zároveň fyzickým chováním, že jsou opravdu rovnocennými partnery.
Důvěra se buduje dlouho a záleží i na drobnostech.

Než člověk přistoupí ke koni, je opravdu v přítomnosti nebo mu v hlavě ještě jedou předchozí události, které zažil?
Stačí se párkrát zhluboka nadechnout a protáhnout tělo a kůň člověka vnímá mnohem lépe.

Respektuje jezdec aktuální stav koně a to, co zvíře v danou chvíli ukazuje?
Kolik jezdců, před sedláním a uždením, povodí koně, aby se uvolnil a sladili si energie.
A zároveň se tím ujistí, že kůň je v pořádku a nic ho fyzicky nebolí.
A pokud kůň naznačuje diskomfort nebo odmítá při manipulaci spolupráci, opravdu to člověk vezme jako upozornění a dá sobě i koni dostatek času k plnému pochopení toho, co mu kůň chce ukázat?
Nebo „jede dál podle plánu“?
Čímž může zradit důvěru koně, který mu například ukazuje „jen“, aby netlačil a zpomalil..

Když člověk vyslyší vzkazy, které ze situace plynou a je pro koně ztělesněním důvěry, propojení ve společné jízdě je nepopsatelné.

Jezdec dokáže „jít“ dokonale s pohybem koně, tak jako by skrze něj kráčel a běžel po zemi sám, jeho nohama.

To je ta svoboda a volnost, kterou člověk může zažít jen s koněm.

Vnímám propojení mezi lidmi a zvířaty jako vědomou činnost. Protože pokud je vědomá, může být opravdu prožitá v radosti na všech úrovních.

A je to stejné, když člověk zachází vědomě a s láskou sám se sebou.